Jak žádat
Za prvé musíte použít přítomného času. Vesmír nerozumí budoucnosti ani minulosti, protože nezná pojem času. Jakmile jsme za hranicemi našeho malého světa, vše se děje v současnosti. ("Čas je boží způsob vidění toho, že vše se neděje najednou.") Vesmír si proto neví rady s myšlenkami v minulém čase ani s průměty do budoucnosti. Zná pouze NYNÍ.
Dále musíte svou modlitbu formulovat v pozitivním smyslu. Neboť opakuji, vesmír nezná pojem "ne". Ve vesmíru není nepřítomnosti ani negace, a proto se ruší vše kromě aktivních hlasů a pozitivních slov.
Mnozí lidé to nevědě. A tak matka může padnout na kolena s pokornou prosbou a modlit se s touhou v srdci: "Nenech mé dítě zemřít." Ale v její modlitbě jsou dva zápory - ono "ne" ve slově nenech a slovo zemřít. Je proto vhodné formulovat to, po čem její srdce touží, takto: "Nech mé dítě žít!" Anebo ještě lépe, vyjádřit zároveň vděčnost, nebo´t vesmír nezná pojem času: "Děkuji ti, že mé dítě žije!" Je nezbytně nutné, abychom si dávali pozor na formulace, jimiž utváříme své myšlenky, neboť žádáme-li "Nenech mé dítě zemřít", vlastně si proti své vůli představujeme ztrátu, se vší bolestí a žalem, a tím se tato ztráta stává prostřednictvím našich myšlenek a strachu pravděpodobnější. Právě to měl na mysli Kristus, že je potřeba mít víru.
I když se matka modlí, "Nenech mé dítě zemřít", její srdce hovoří vlastní tichou řečí - ať dítě žije! Proto informace, která dolehne do oné radiové stanice na okraji vesmírného prostoru, představuje pouze poruchy:je to šum vzniklý nesouladem mezi srdcem a strachem. Dojdou-li tam pouze poruchy, nemůže vesmír odpovědět, anebo může přijmout její upřímné modlitby jako touhu přehlušenou pochybnostmi.
Někteří lidé se modlí správně, na kolenou a s pokorou, a také správnou řečí, pozorně vyslovují (s vděčností) svou touhu, aby se jim splnilo to, co si přeje jejich srdce - ale potom se jich zmocní pochybnosti. Co to dělám? Skáčou sami sobě do řeči. Vždyť ani nevěřím v Boha. Mé modlitby nikdo nevyslyší, ale díkybohu mě nikdo nevidí, jak tu klečím na kolenou. To je absurdní.
To, co stanice přijme, jsou opět jen poruchy - vroucí modlitba následovaná negací téhož, vyjádřenou slovy "nevěřím". Mé modlitby nikdo "nevyslyší". Na jakou myšlenku má vlastně vesmír odpovědět? Jsou-li negace a pochyby hlasitější než soustředěná myšlenka, vesmír odpoví na ně - na to, co ona osoba chtěla, tak láskyplné je to božství, tak ochotné dát nám vše, co žádáme, dokonce i bolest a pochybnosti, zoufalství a osamění, odcizení a strach, je-li tohle právě to, co chceme.
Když člověk soustředí alespoň několik vteřin pozornost na ideu úplné a vyslyšené modlitby, pak předá vesmíru informaci: Stane se. Prozřetelnost totiž ví lépe než my sami, co je pro nás nejlepší. Z tohoto důvodů lidé říkají, že je třeba být opatrný, když se za něco modlíš - protože to dostaneš. "Berte si, co chcete," říká Bůh, "a zaplaťte za to." Tolik arabské přísloví.
Jak vzít na vědomí
Druhým požadavkem modlitby je vzít na vědomí, když odpověď přijde. Zde se opět mnoho lidí modlí a dostává na svou modlitbu odpověď a ignoruje ji - nebo ji odpírá, protože odpověď nepřichází v očekávané formě. Jsme jako děti, když kolem jede dodávka s mrazeným zbožím, vyhrává svou fanfáru a my běžíme domů k mámě a voláme: "Mami, mami, koupíš mi zmrzlinu?"
Ale matka řekne: "Teď ne, za chvíli budeme obědvat. Můžeš ji dostat až po jídle."
"Ne!" trvá na svém dítě. "Já chci zmrzlinu z dodávky!"
anebo řekne matka: "No dobře, tady máš dolar."
V obou případech dítě zmrzlinu dostalo, je však přesvědčeno, že ji dostalo pouze v jednom případě.
A stejně je tomu s modlitbou. Mnohokrát odmítáme vidět odpověď. Domníváme se, že toto je onen krok - poznání, který, jak se zdá, chybí extrémním racionalistům, těm, kteří nepřipouštějí existenci čehokoliv mimo materiální svět. Snad nás také leká ta část společnosti, která lpí na haraburdí fyzického světa, protože v nás všech v našem zoufalém pokusu udržet si kontrolu vyvolává hlasy skepticismu, opovržení vzpoury a strachu. Alternativa je ovšem hrozivá. Co když to skutečně nemáme v rukou? Mnozí z nás však, jak stárneme, dost brzy pochopíme, že existuje mnohem více věcí, které nedokážeme jaksepatří vysvětlit.
Jak reagovat
Když už jsme jednou zaznamenali, že jsme dostali odpověď, přichází třetí krok naprosto přirozeně. Můžeme dary s úctou a úžasem jedině přijmout a jsme také povinni plni vděčnosti poděkovat. A snažit se takový dar předávat dál.
Z Kniha andělů od Sophy Burnhamové
