Mnoho lidí se necítí dobře sami se sebou. Je to tím, že mnohdy se s námi necítí dobře a v pořádku naše vnitřní dítě. Terapie vnitřního dítěte je jedna z nejlepších věcí, které pro sebe můžeme udělat. Tak, jak s námi bylo zacházeno, když jsme byli malí, tak máme obdobně tendenci zacházet sami se sebou v dospělosti. Pokud jsme v dětství pod tímto vlivem výchovy a přístupu, cítívali emocionální bolest, pak ji zcela obdobně zažíváme i nyní, když se sebou nevlídně zacházíme.

Příčinou úzkostí a depresí je bolest, avšak není to ta bolest prožitá v dětství. Ta už se dávno sama zahojila přirozenými mechanismy mysli.

Příčinou těch dnešních našich úzkostí je to, že se sebou nevědomky zacházíme tak, jak nás to v dětství naučili. Naším úkolem je stát se sami sobě ideálním dospělým, takovým, jakého jsme tehdy potřebovali. Ten, kdo je schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit jeho chronický emocionální dluh, jsme jen my sami. Terapie vnitřního dítěte je založena na tom, že začneme se sebou samými zacházet vlídně a laskavě a s respektem.

Co je to „vnitřní dítě"?

Vnitřní dítě je část našeho já, která by měla být hravá, kreativní, prožívat žití šťastně a zvídavě. V důsledku traumat z dětství a dospívání se však u mnohých z nás oddělila tato dětská část od vědomé části psychiky. Většinu času naše prožívání a bytí tedy nejsme schopni si existenci našeho vnitřního dítěte uvědomit. Řada z nás si nese z dětství určité bloky, traumata, nepříjemné pocity a problémy. Většina z nás zažila již v dětství následující nepříjemné situace – výsměch, ponížení, nezájem, problémy v rodině, rozvod, násilí, smrt blízké osoby,... S velkou pravděpodobností větší část těchto traumat v nás zůstalo nezpracovaných a ovlivňují tak i náš současný život. Avšak i ti z nás, kteří prožili hezké dětství, se přesto mohou při setkání se s vlastním vnitřním dítětem, zažívat nepříjemné pocity.

Od malička se totiž učíme a snažíme být milí, vyhýbat se negativním pocitům a jejich projevům, aby nás okolí milovalo a přijímalo. Z obavy, že nás okolí nepřijme takové, jací ve skutečnosti jsme, stále nejsme schopni se přijmout a dokola opakujeme ty stejné chyby. Jsme ovládáni negativními emocionálními vzorci, kterým však nejen že nejsme schopni zabránit, mnohdy si je totiž ani neuvědomujeme.

Vnitřní dítě je pramenem kreativity, intuice, zvědavosti a sexuality. V našem vnitřním dítěti jsou mnohdy uloženy všechny emoční informace tak, jak jsme je prožili. Vnitřní dítě nehodnotí situace rozumem, ale rozhoduje se podle svých pocitů. Při práci s vnitřním dítětem si můžeme vytvořit zcela nový vztah k sobě samému, opustit stará zranění, přestat lpět na pocitech vzteku, zranění, žárlivosti, ponížení, odmítnutí a nelásky. Pokud v našem dětství nebyla uspokojena určitá potřeba, naučili jsme se užívat takový způsob chování, který přiměje druhé, aby si nás všimli a tato naše „zanedbaná" potřeba tak byla nepřímo naplněna.

Potlačené emoce a touha dělat věci „správně"

Mít dobré výsledky ve škole, být oblíbený, hodně toho vydržet a zvládnout, dobře se učit a hodně se toho naučit – to je vnitřní pohon, který nás tlačí stále dopředu. Usilujeme díky němu dělat stále více věcí. Avšak s tímto přístupem se z nás stanou buď workoholici anebo lidé, kteří pomáhají všem kolem sebe, ale neuspokojují sebe samotné. Tento vnitřní pohon pak vytváří nerovnováhu a vede nás k tomu, abychom na sobě stále více a více pracovali a dokázali tak sobě i svému okolí, že jsme dostatečně dobří.

V každé rodině jsou potlačovány určité emoce. Skrývají se potíže v komunikaci, problémy s alkoholem nebo drogami, agrese v domácnosti atd. Děje se tak opět ze strachu, aby nás okolí neodsoudilo. Potlačené emoce z naší zapomenuté minulosti se v současné chvíli objevují ve zvýšené intenzitě a my na tak na některé podněty reagujeme citlivěji. V takovéto chvíli je ale možné si tyto zranění našeho vnitřního dítěte uvědomit a začít jej léčit.

Zraněné vnitřní dítě

Zraněné vnitřní dítě bývá schováno za oponou racionálního vědomí. Většinu času si tak jeho existence a působení nejsme vědomi. A vlastně i možná právě naopak – upozorní-li nás někdo, že se chováme „jako dítě" podráždí nás to. Reagujeme uraženě nebo agresivně, tedy opět – jako dítě. Skrývání dítěte v nás, je však obranným mechanismem. Je dost možné, že našemu vnitřnímu dítěti se vedlo tak špatně, že se rozhodlo raději „nebýt tím dítětem". Rozhodlo se, že nebude již více cítit bolest, osamění, zraňování, jež mu působili jiní, a namísto dětského cítění začalo užívat dospělé a racionální způsoby chování a triky dospělých.

Zraněné vnitřní dítě nám brání v prožívání základní esenciální radosti ze života. Radost z bytí by však měla být přirozená pro každého zdravého jedince.

Projevy zraněného vnitřního dítěte:

• Potřeba mít vše pod kontrolou
• Návaly naštvanosti, zloby, agresivity
• Ztráta blízké osoby v nás vyvolává pocity zděšení
• Podezíravost, nedůvěra vůči okolí
• Nezdravá a silná závislost na osobách v našem okolí – kamarádi, přátelé, příbuzní
• Změny nepřijímáme nebo prožíváme velmi negativně
• Chybí sebeúcta a sebeláska
• Necítíme se dostatečně úspěšní
• Míváme časté deprese a úzkosti
• Trestáme sami sebe
• Navazujeme špatně vztahy s ostatními nebo špatné destruktivní vztahy
• Cítíme se osamocení, utápíme se v samotě
• Pociťujeme zklamání životem
• Jsme zmatení a nešťastní

Projevy uzdraveného vnitřního dítěte

• I jednoduché věci nás činí šťastnými
• Snadno navazujeme vztahy a cítíme radost z jejich prožívání
• Jsme komunikativní, hraví a vřelí
• Naše energie narůstá
• Žijeme naplno, bavíme se
• Nové věci zakoušíme s důvěrou
• Zajímáme se o věci a záležitosti kolem nás, tvoříme nové a zajímavé hodnoty
• Věříme životu i lidem
• Plánujeme, pociťujeme vitalitu a pozitivní energii
• Bereme život tak, jak přichází
• Jsme se sebou spokojeni
• Naše fyzické tělo je v kondici

Vliv rodičů na vnitřní dítě, typy rodičovských přístupů

Autoritativní rodič

Tento typ rodiče mívá nedostatek tolerance ke svému potomku a jeho rozhodování. Silně autoritativní rodič popírá osobnost dítěte a snaží se je ovládnout a podrobit. Brání citovému rozvoji a zrání dítěte, jeho samostatnému rozhodování a vůli, čímž v něm vytváří pasivitu nebo vyvolává vzdor. Tam, kde je ohrožena seberealizace dítěte, vzniká obvykle živná půda pro úzkostné reakce, úzkostné stavy nebo jiné nepřiměřené prožívání a chování. Na druhou stranu takovýto typ rodiče může naučit dítě postavit se svým strachům.

Ovládající rodič

Je ve svých projevech podobný jako rodič autoritativní. Chce mít dokonalou kontrolu nad životem svého dítěte. Avšak může nás naučit postavit se tomuto ovládání a osvobodit se.

Ctižádostivý rodič

Ctižádostiví rodiče vedou dítě na cestě k úspěchu. Mnohdy to však může být pro dítě náročné a tíživé. Avšak takovýto typ rodiče nás naučí plně využít svého potenciálu.

Slabý a nepodporující rodič

Nedává dítěti oporu a podporu, kterou pro svůj vývoj potřebuje. Dítě se slabým a nepodporujícím rodičem se však může naučit podporovat samo sebe, být silné a nezávislé na podpoře ostatních.

Kritický rodič

Vystavuje dítě nepřiměřené kritice, však právě proto může dítě naučit vážit si sebe i ostatních.

Tvrdohlavý rodič

Může svými postoji a názory a jejich nekompromisním prosazováním dítě brzdit ve vývoji a vytvářet strach z vlastních názorů. Naučit se na druhou stranu může tvrdohlavosti a toleranci.

Nevšímavý rodič

Tento typ rodiče způsobuje, že se dítě necítí dostatečně milováno a podporováno. Chybí mu zpětná vazba z těch nejbližších řad. Avšak překonání postojů nevšímavého rodiče vede dítě k nezávislosti, schopnosti spoléhat se sám na sebe, vést sebe sama a spoléhat se především na sebe.

Rodič psychicky či fyzicky zneužívající či týrající

Tento typ rodiče může způsobit velice silné psychické bloky vůči ostatním. Na druhou stranu děti, které byly vystaveny psychickému či fyzickému týrání či zneužívání, se mohou naučit adekvátně využívat své síly.

Štědrý rodič

Naučí své dítě být otevřený vůči svému okolí a naučí ho přijímat výzvy.

Jak se setkat s vnitřním dítětem

Existuje mnoho situací, které mohou vést k jakémusi „probuzení" vnitřního dítěte. Může se jednat o jakýsi pokus našeho zraněného vnitřního dítěte na sebe upozornit. Jedná se o situaci znovuprožití traumatu, což vede k jeho možnému zpracování. Objevují se i situace, kdy se pokoušíme si tyto stavy navodit podvědomě my sami.

Znovuprožití, znovuprocítění a zpracování traumatických stavů vede k vyléčení stavu. Během „léčby" se vracíme k dřívějším našim vývojovým fázím, dokončujeme neukončené záležitosti. V takovýchto momentech se může dostavovat pláč.

Prvním krokem zpravidla bývá uvědomění si toho, co se v minulosti dělo, čeho se nám nedostávalo a co nám chybělo. Součástí je i uvědomění si, že ti, kteří byli příčinou bolesti, již dnes nejsou schopni tuto situaci napravit. Například, měl-li malý chlapec pocit nedostatečnosti lásky od svojí matky, tato mu už tuto lásku zpětně nemůže dát. Ani žádná jiná žena toto nedokáže dlouhodobě napravit a tuto lásku poskytnout. Jediný, kdo se může o vyléčení vnitřního dítěte postarat, jsem jen „já sám".

Rizika práce s vnitřním dítětem

Nejzásadnějším a největším rizikem při práci s vnitřním dítětem je „retraumatizace", čili nekontrolované znovuprožití. Nečekaně se tak můžeme setkat s něčím, co již bylo zapomenuto, potlačeno, a my na takovou situaci nejsme připraveni a prostě ji nezvládneme. Pokud se při práci s vnitřním dítětem začnou vynořovat pocity paniky, nezvladatelné pocity, úzkosti, dlouhotrvající nespavost, vnitřní nervozity, změněné stavy vědomí a podobně, pak je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

K sestupu k dítěti do naší minulosti je vhodné udělat několik základních kroků:

1. Posílení zodpovědného a mocného dospělého Já
2. Vytvoření si podoby pro „vyšší sílu", která bude vstřebávat pocity, které nejsme schopni sami zpracovat, a převezme přespřílišné bolesti našeho vnitřního dítěte
3. Vytvoření si „zahrady naší minulosti", kterou budeme postupně pročišťovat a zkrášlovat. To pomůže tvořit si důvěru nejprve k sobě samému, pak i k okolnímu světu.

Uzdravování a postupné zapojování vnitřního dítěte do života dospělého se může projevovat náhlými návaly radosti, ztřeštěnými nápady, upozorňováním na sebe nebo i obdobími lenosti a nicnedělání. Je to v pořádku, pokud rovnováha mezi vnitřním dítětem a naším dospělým já zůstává zachována.