EVOLUCE
z latiny evolvere = vyvíjet, odhalovat, resp. evolutio = vývoj, odhalován
definice z Wikipedie: „In biology, evolution is change in the genetic material of a population of
organisms from one generation
to the next.“ [Biologická evoluce se chápe jako změna v genetickém materiálu populace v čase.]
= označení procesu změn
dědičných vlastností mezi organismem
podle měřítka evolučních změn rozlišujeme:
mikroevoluce – menší evoluční změny během kratšího časového období, například změny frekvencí
alel v populacích
během několika generací
speciace – štěpení vývojových linií a vznik nových druhů
makroevoluce – větší evoluční změny v průběhu geologického času, děje nad úrovní druhu
mechanismy evoluce:
výběr – selekce (přírodní, pohlavní, rodičovský, umělý)
genetický drift (v podstatě náhoda)
genetický draft (svezení se, selekce na pozadí, selekční vymetení)
evoluční tahy (mutační, reparační, molekulární, meiotický)
genový tok
speciace – vznik nových druhů
extinkce – vymírání druhů
druhový výběr
VÝVOJ EVOLUČNÍHO MYŠLENÍ, ZÁKLADNÍ EVOLUČNÍ TEORIE
rané úvahy o evoluci (antické Řecko)
Anaximandros (žák Thaléta z Milétu, 6. st. př. n. l.): „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli
na sobě ostnatou kůru.
Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“
Empedoklés z Akragantu (5. st. př. n. l.): „Z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných
i živočišných těl, které se
navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem života
neschopná monstra
vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.“
Aristotelés (4. st. př. n. l.): kladl důraz na účelnost v živé přírodě – ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná
finální příčina,
která orgánu nebo organismu dává účel, cíl – tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně
danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí
škola diluvianistů (18. století): nalezené zkameněliny považovali za zbytky živočichů, kteří zahynuli při biblické
potopě světa
Cuvier (18./19. století): teorie kataklyzmat – opakované katastrofy globálního měřítka (vysvětlovali tím opět nálezy
různých
zkamenělin)
první ucelená evoluční teorie: JEAN BAPTISTE LAMARCK (počátek 19. století)
předpoklady:
všechny organismy mají vrozenou schopnost a vůli po pokroku ke složitějším a dokonalejším formám a jednají tak,
aby se vyrovnaly s nároky prostředí a přežily jeho změn
prostředí samo změny nevyvolává, vzbuzuje však potřebu změny u organismů samých
nově získané znaky jsou dědičné a přenášejí se na další generace
příklad aplikace: potomci rychle běhající srny budou mít silné nohy, synové kovářů budou svalnatější, žirafa se
natahuje do větví, proto budou mít potomci delší krky apod.
překážky lamarckistické evoluce:
nemožnost přepsat informaci z proteinů do DNA – centrální dogma molekulární biologie
weismannovská bariéra – zamezuje přenosu genetické informace z tělních buněk do dalších generací
(i když dojde ke změnám v genech tělních buněk, do další generace se nemohou dostat, protože k rozmnožování
slouží speciální linie pohlavních buněk)
epigenetické procesy – u složitějších organismů geny neurčují přímo vznikající strukturu, ale ovlivňují její vývoj –
genetická informace není „plán“ do kterého se dají zpětně zapsat provedené změny
obrana lamarkismu:
absence weismannovské bariéry – některé organismy (rostliny, jednobuněčné organismy) mohou být rozmnoženy
z tělních buněk – změny se přenáší do další generace
existence cílených mutací – v některých případech mohou organismy cíleně měnit svou mutační rychlost i ovlivňovat
místa mutací (např. tvorba protilátek)
horizontální genový přenos – v některých případech se může teoreticky prostřednictvím viru přenést část genetické
informace z tělní buňky (kde by mohla být předtím změněna) a vložena do pohlavních buněk, a tak přejít do další generace
dnes se lamarkismus chápe jako vysvětlení vzniku účelné vlastnosti příslušným „procvičováním“ a následným děděním
průlom v evolučním myšlení: CHARLES RPBERT DARWIN (1809–1882), který opírá evoluční teorii o
přírodní výběr (natural selection)
přelomový spis 1859: On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races
in the Struggle for Life (O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru…)
Darwinovy teorie – celkem pět
teorie existence evoluce druhů = druhy nejsou neměnné, ale mění se v čase
teorie společného původu druhů = vývoj z jednoho společného předka (později „LUCA“
= last universal common ancestor)
teorie postupné divergence = rozrůzňování druhů, štěpení linií
teorie gradualismu = postupný vývoj hromaděním drobných změn (zavrhl saltacionismus: „
Příroda skoky nedělá.“)
teorie přirozeného výběru = hlavní mechanismus pohánějící veškeré evoluční změny, protiklad
umělého výběru, který provádí člověk
výchozí předpoklady platnosti Darwinovy teorie vzniku a vývoje druhů působením přirozeného výběru:
1) organismus má v průměru za život více než jedno mládě (tzn. rodiče >2 potomky) – populace roste
2) počty jedinců přitom zůstávají z dlouhodobého hlediska stálé – nadpočetná mláďata zemřou, aniž
by se rozmnožila
3) jednotliví příslušníci stejného druhu se od sebe liší – vnitrodruhová variabilita
4) pravděpodobnost dožití se dospělosti a rozmnožení se závisí na vlastnostech toho kterého jedince
5) vlastnosti jedinců se dědí – potomci se v průměru více podobají svým rodičům než ostatním členům populace
jestliže platí 1) – 5), musí nutně docházet k biologické evoluci, druhy se musí v čase měnit a hromadit
účelné vlastnosti
× sporné předpoklady 3): samotná vnitropopulační variabilita nestačí, záleží na tom, kolik jí je a jak rychle vzniká; a
5): průměrnost odstraňuje variabilitu, což je nepřijatelné – musela by stejně rychle vznikat (což se neděje),
navíc by znemožňovala dědičnost znaků
Darwin operuje s veličinou biologická zdatnost = schopnost jedince produkovat plodné potomstvo ve srovnání
s ostatními členy populace × ta se ale u pohlavně se množících organismů nedědí (vlastnosti nového jedince se
skládají z vlastností matky a otce) → nemůže fungovat základní mechanismus a hnací motor darwinistické evoluce,
tj. přirozený výběr
s řešením sporných otázek přišel RICHARD DAWKINS(20. století) – navazuje na Hamiltonovu teorii
mezialelické kompetice – přichází s teorií sobeckého genu
je nutné zaměřit se na genom a jednotlivé alely (ty se kopírují a předávají dál v nezměněné podobě)
na evoluci lze potom pohlížet jako na hru alel soutěžících o své přetrvání prostřednictvím fenotypů,
které kvůli tomu vytvářejí
geny v tomto pojetí nejsou žádné materiální jednotky bezprostředně vázané na konkrétní místo v čase a prostoru, nýbrž
jednotky informace, jejichž identita není dána materiálem (konkrétní molekula DNA), nýbrž biologických projevem
, o němž rozhodují
pozor – opět komplikace: závislost vlivu jednotlivých alel na alelách dalších – v kontextu jiného genotypu se chovají
jinak (např. na co je jelenovi velké paroží, když bude mít slabé nohy?)
vítězí alela zajišťující evolučně stabilní strategii (jakmile ta v populaci jednou převládne, nemůže být následně vytlačena
strategií jinou)
shrnutí
Darwin – individuální selekce nefunguje, biologická zdatnost se nedědí
Dawkins – mezialelické selekce nefunguje, různý vliv alel na fenotyp (podle interakcí na pozadí),
o osudu nerozhoduje
vliv na biologickou zdatnost, ale projev z hlediska evoluční stability (může se třeba udržet i alela „slabší“,
než je ta sobecká)
zájemcům o evoluční biologii doporučujeme ke studiu tyto publikace
Flegr, J.: Úvod do evoluční biologie. Academia, 2007
Flegr, J.: Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Academia, 2006
Flegr, J.: Evoluční biologie. Academia, 2005
Darwin, Ch.: O vzniku druhů přírodním výběrem. Academia, 2007
BIOLOGICKÉ POZNATKY V PRAVĚKU
první lidské poznatky o organismech pramenily z každodenního života (lov, sběr)
záhy zájem o rostliny a živočichy, kteří byli nějak k užitku (zemědělství)
z doby 13–14 tisíc let př. Kr. známo vyobrazení mamuta s naznačeným srdcem (Obr. 1)
záměrné pěstování rostlin a zdomácňování zvířat asi od 8. tisíciletí př. Kr.
rozvíjí se i léčitelství, to původně magicko–kultovní charakter (zvládali trepanace, amputace, zlomeniny)
BIOLOGICKÉ POZNATKY VE STAROVĚKU A ANTICE
STAROVĚKÝ EGYPT: hlavně znalosti lidské anatomie (možná díky balzamování) a vývojové biologie
(kompletní vývoj vrubouna posvátného, vznik masařky z červa žijícího v mase, vývoj žab z pulců)
STAROVĚKÁ INDIE: vysoká úroveň chirurgie (operace močových kamenů i očních zákalů), pitvy lidských těl
(ovšem neřezalo se, tělo se nechalo macerovat 7 dní v tekoucí vodě a kůže se pak seškrábala)
STAROVĚKÁ ČÍNA: Traktát o trávách – nejstarší lékařské dílo vůbec, soupis 300 léčivých bylin
antická kultura obecně měla určující význam pro celou evropskou kulturu
speciální vědecké disciplíny neexistovaly, přírodovědné poznatky součástí filozofie, která tehdy shrnovala
veškeré lidské poznatky
pro další vývoj přírodních věd byly důležité tyto dvě myšlenkové koncepce:
atomismus (Démokritos, 460–370 př. Kr.): dále nedělitelné atomy jako základ všech věcí
učení o čtyřech elementech/živlech (Empedokles, 430–? př. Kr.): oheň, země, voda, vzduch
Hippokratés (460–377 př. Kr.): „otec medicíny“, v návaznosti na čtyři živly rozeznává v těle čtyři šťávy
(krev, hlen, černá a žlutá žluč), na jejichž správném poměru závisí zdraví člověka – z toho později odvozeny
čtyři typy temperamentu (sangvinik, flegmatik, melancholik, cholerik)
nejdůležitějším osobností antické přírodovědy byl bezesporu Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. Kr.):
žák Platóna,
učitel Alexandra Velikého, asi 300 spisů
přírodovědné spisy: Historia animalium (Přírodopis živočichů), De partibus animalium (O částech živočichů),
De generatione animalium (O vzniku živočichů) – tradovány celý středověk
srovnávací anatomie + nastínění principu korelace (rozpracováno v 19. století Cuvierem),
pokus o vymezení biologického druhu
+ systém živočichů (Enaima – s červenou krví, Anaima – bez červené krve)
studoval i rozmnožování živočichů (vejcorodost, živorodost), ale u nižších zvířat zastával
myšlenku samoplození
(např. červi se líhnou z bahna)
jeho pojetí přírody bylo teleologické, tzn. že všechny organismy podléhají příčinnému působení
, jímž se uskutečňuje
předem daný cíl
tělo živého organismu vnímal jako pasivní hmotu/látku, která je oživena dynamickou silou/formou –
hmota těla je možností, teprve tvar (= duše = entelechie) jí jako formující princip propůjčuje skutečnost –
na toto později navazují vitalisté
měl obrovský vliv, je biologickou autoritou až do 18. století
Theofrastos (371–287 př. Kr.): zakladatel systematické botaniky, zajímal se ale i o morfologii, fytogeografii,
zpracování rostlin a jejich využití v medicíně/farmakologii
přírodovědné poznání v antickém Římě: Columella (spisy o zemědělství), Plinius starší
(kompilační encyklopedie Historia naturalis [Děje přírody]), Dioskorides (botanika léčivých rostlin
ve spise Materia medica
[O léčivech])
Galenos (129–205? po Kr.): osobní lékař císaře Marka Aurelia, anatomické poznatky získáva
l pitvou zvířat, čímž se
dopustil mnoha omylů, které přetrvaly do středověku (např. jeho představa krevního oběhu,
kdy se podle něj krev tvoří
v játrech, odkud proudí do pravého srdce a otvory v přepážce se dostává do levého srdce,
kde se oduševní životní „pneumou“,
a takto oživená proudí do celého těla, kde se spotřebuje) × některé orgány popsal velmi precizně
(atlas, Achillovu šlachu,
některé hlavové nervy); zakladatel humorální teorie
BIOLOGICKÉ POZNATKY VE STŘEDOVĚKU (5.–15. století)
kontakt evropské a arabské kultury
Arabové věnovali pozornost medicíně (nemocnice + lékařské školy a knihovny)
vycházeli z Aristotela a Galena, které komentovali – po přeložení těchto arabských spisů se tak Evropané dostali
k řecké filosofii
významní autoři: Ibn Zakarija al Rází (Rhazes), Ibn Síná (Avicenna; Obr. 2), Ibn Rušd (Averroes)
teologie původně odmítala aristotelismus, syntéza aristotelismu a křesťanství až ve filozofi
i Tomáše Akvinského (1225–1274; tomismus) – postupně se formuje ucelený pohled na svět zvaný scholastika
na tradici raně středověkých škol navazují od 12. století univerzity, které jsou nejvyšší vzdělávací institucí
tradičně čtyři fakulty: artistická (vyučovalo se sedm svobodných umění) a dále teologická, právnická, lékařská
na lékařských fakultách výuka zpočátku hlavně teoretická, za autority platili antičtí vzdělanci
(Hippokratés, Aristoteles, Galénos, Avicenna)
věda se zde dělala ne pro aplikaci, ale pro poznání samo
koncem středověku vyčerpán jejich potenciál a směřují k intelektuálnímu formalismu =>
úpadek univerzit spojován s nástupem renesance
BIOLOGICKÉ VĚDY V OBDOBÍ RENESANCE (15.–16. století)
renesance = mohutné kulturní a společenské hnutí, které vedlo k zásadním změnám v literatuře, umění, vědě, filosofii a životě vůbec
= úsilí o novou světskou kulturu, která měla nahradit starší feudální kulturu opírající se o církev na základě snahy obrodit římskou antiku
humanismus = kulturní a duchovní hnutí pozdního středověku a raného novověku, které se od nebeských věcí obrací více k
věcem pozemským a lidským
v 16.–17. století padají tabu pro přírodovědná bádání a začínají se formovat základy biologických oborů jako samostatných
disciplín (oddělení od filozofie, resp. medicíny)
výraznou postavou byl umělec, vědec a vynálezce Leonardo da Vinci (1452–1519): orientace na praktické poznatky,
studium anatomie (pitvy,
objev štítné žlázy)
pitvy lidských těl se stávají základem vědecké anatomie, jejímž zakladatelem je Andreas Vesalius (1514–1564):
revize zaostalých anatomických názorů
antických autorit a vydání první moderní učebnice anatomie De humani corporis fabrica libri septem
(O stavbě lidského těla knihy sedmery)
při univerzitách vznikají tzv. theatra anatomica se sbírkami anatomických preparátů, které slouží k
výuce, osvětě, ale i zábavě podobně jako veřejné pitvy (první veřejná pitva v Čechách: Jan Jesenius v Praze v roce 1600)
do popisné anatomie se pomalu dostává i fyziologické hledisko, významným fyziologem byl
William Harvey (1578–1657): Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus
(Anatomická pozorování o pohybu srdce a krve u živočichů; Obr. 3) – popis krevního oběhu v uzavřeném systému cév
(× Galénova krev, která se ve tkáních spotřebovávala, viz výše); je mu také přisuzován výrok
omne vivum ex ovo (všechno živé z vajíčka)
botanika: postupné oddělování od medicíny (původně totiž důraz hlavně na léčivé rostliny),
vznik prvních herbářů (Mathioli, 1501–1577)
, zakládání botanických zahrad
zoologie: Konrád Gesner (1516–1565) vydal pětidílný spis Historia animalium (Přírodopis živočichů)
a Ulysse Aldrovandi (1522–1605
) sestavil monumentální zoologickou encyklopedii o více než 7000 stranách; Pierre Belon v roce
1555 porovnal lidskou a ptačí kostru,
čímž položil základy komparativní anatomie
NOVOVĚKÁ BIOLOGIE (17.–18. století)
převratné změny ve společnosti (třicetiletá válka, revoluce, selské bouře, osvícenství
, rozvoj manufaktur, růst měst, diferenciace společenských vrstev, postupný nástup kapitalismu)
i ve vědě a technice (mohutný rozvoj matematiky a fyziky, objev a zdokonalení mnohých přístrojů
[dalekohled, mikroskop]) = nástup novověké vědy
novověká věda se vyvíjí v distanci od Aristotela a je nadkonfesní
charakteristická denaturalizací (odživením) přírody
učenci studují na univerzitách, ale bádají mimo ně
rozklad aristotelovsko-ptolemaiovského systému: (1) astronomie: Koperník, Kepler, (2) mechanika:
Galilei, Newton
, (3) filozofická kritika: Bacon, Descertes
dedukce přírodních zákonů založená na matematických predikcích a následných experimentech
novověká přírodověda je experimentální, matematická, mechanistická
vznikají akademie, kde se věda osamostatňuje od spekulativně filozofického pohledu na okolní svět
(teologii a filozofii ale
přenechávají tradičním univerzitám)
dosud neznámý pohled na svět přinesl objev mikroskopu, u kterého stáli Robert Hooke (1635–1703;
v rostlinném pletivu objevil a popsal buňky
) a Antony van Leeuwenhoek (1632–1732; objevil nálevníky, bakterie v zubním hlenu, spermie)
pokusy o třídění organismů: Carl Linné (1707–1778) zavedl binomickou nomenklaturu a utřídil jak rostliny,
tak živočichy;
díla: Systema naturae, Philosophia botanica, Species plantarum
s myšlenkou jednoty plánu přišel Georges Louis Leclerc Buffon (1707–1788): „Existuje původní a všeobecný
plán, který lze
u řady zvířat vystopovat do velkých detailů.“
BIOLOGICKÉ VĚDY V 1. POLOVINĚ 19. STOLETÍ
v této době dochází k mohutnému rozvoji jednotlivých oborů (následuje proto jen výběr osobností bez nároku
na úplnost!)
zásadní vliv na další vývoj biologie měly buněčná a evoluční teorie
k rozvoji některých oborů přispěly pokroky v laboratorní technice (achromatické mikroskopy, mikrotomy,
podložní a krycí sklíčka) a metodice (fixace, řezání, barvení)
k formování jednotlivých oborů přispělo i vydávání oborových periodik a pravidelná setkávání vědců
Georges Cuvier (1769–1832): důsledně uplatnil srovnávací hledisko v živočišné morfologii a paleontologii
rozdělil živočichy podle typu nervové soustavy: obratlovci - rozlišený mozek a mícha, měkkýši - několik ganglií
, členovci - dvojitý nervový provazec
na břišní straně, paprsčití - rozptýlená nervová soustava => myšlenka čtyř základních, vzájemně
nepřevoditelných tělních plánů
zákon korelace = jednotlivé části těla mají tvarovou i funkční souvislost, takže zěna jedné části
vyvolá zákonitě změny všech ostatních
teorie kataklyzmat = Země prodělala několik převratných změn
(ve smyslu přírodních katastrof),
po nichž byla živá příroda vždy znovu stvořena v jiné podobě
=> vysvětloval tím nálezy fosilíí živočichů, kteří už na Zemi nežili
velký vliv měla německá naturfilosofie (přírodní filozofie), která spíše než na empirii
zakládala na myšlenkových spekulacích
mezi významné naturfilosofy pařili Johan Wolfgang Goethe (1749–1832) a Lorenz Oken (1779–1851)
zastávali myšlenku jednotného tvůrčího plánu a metamorfózy jedněch orgánů ve druhé:
Goethe o orgánech rostlin: „Všechno je [modifikovaný] list.“
obratlová teorie lebky: lebka se skládá ze tří [modifikonaných] obratlů (tato myšlenka Goetheho napadla
při pohledu na rozkládající se
lebku ovce, Okena při pohledu na rozkládající se lebku jelena – přišli na to nezávisle na sobě)
myšlenku jednotného stavebního plánu (unité de plan) zastával i Etienne Geffroy Saint-Hilaire (1772–1844)
, podle kterého jsou všechny orgány u všech organismů ve stejné pozici, liší se jen stupněm rozvoje
(např. i škrkavka má potenci mít oči)
– dostal se do obrovskéh osporu s Cuvierem; umělými zásahy do
ptačích vajíček se dále pokusil získat monstrozity, což se mu také podařilo (experimntální embryologie)
Richard Owen (1804–1892) definoval homologii a analogii:
analog = orgán jednoho organismu, který má stejnou funkci jako jiný orgán jiného organismu
homolog = stejný orgán u různých zvířat jakkoliv rozmanitý ve své funkci; rozlišoval homologii (a) obecnou
- homologie s
archetypem/původním stavem, (b) s
peciální - homologie mezi jednotlivými druhy, (c) seriální - homologie v rámci jedince
(např. jednotlivé články tykadel nebo obratle páteře)
záhy se objevil problém, protože pojmy nejsou vzájemně disjunktní, jeden nevylučuje
druhý = homologie je de facto speciální případ analogie
významný český biolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) objevil a popsal
vlákna vodivé svaloviny v srdci, buňky mozečku,
strukturu pokožky (klasifikoval d ermatoglyfické obrazce), řasinkový epitel ve sliznici
vejcovodu, buněčné jádro slepičího vejce; dále pojmenoval
živý obsah buněk jako protoplazmu (Obr. 4)
Matthias Jacob Schleiden (1804–1881) a Theodor Schwann (1810–1882) stáli u
formulace buněčné teorie (= těla všech organismů jsou tvořena
z buněk)
český fyziolog Jiří Procházka (1749–1820) dospěl k představě nervového reflexu (zjistil
, že podněty dodávané senzitivními nervy do nervových
ústředí se tam reflektují do činnosti nervů motorických)
anglický lékař Edward Jenner (1749–1823) již v roce 1796 poprvé úspěšně vyzkoušel
očkování proti neštovicím (vakcinace)
Karl Ernst von Baer (1792–1876) objevil v Graafově folikulu savčí vajíčko a popsal jeho
vývoj, zabýval se i srovnávací embryologií,
popsal formování orgánových soustav ze tří zárodečných listů (v roce 1845 je Robert Remark
pojmenoval jako entoderm, mezoderm a ektoderm)
v rostlinné fyziologii byla všeobecně přijímaná humusová teorie, která popisovala příjem
uhlíku rostlinou pouze kořenovým systémem
z půdního humusu
BIOLOGICKÉ VĚDY VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ
vzhledem k obrovskému rozvoji biologie ve druhé polovině 19. století
následuje jen výběrový a
heslovitý přehled hlavních událostí
(opět bez nároku na úplnost)
bližší informace jak o osobnostech, tak o objevech není problém dohledat v
literatuře (např. Rádl, E.: Dějiny biologických teorií novověku, 2. díl. Academia, 2006.) nebo
na internetu (Wikipedie)
Charles Darwin, evoluční teorie (více zde) – naprosto klíčová událost biologie
2. poloviny 19. století
Ernst Haeckel, základní biogenetický zákon o podobnosti živočišných zárodků
Claude Bernard, fyziologie člověka a živočichů, homeostáza
Ivan Petrovič Pavlov, podmíněný reflex (Nobelova cena 1904)
Pedro Rajmon y Cajal, vedení vzruchu neuronem (NC 1906)
Louis Pasteur, kvašení jako biologický proces vázaný na živé mikroorganismy, prokázal nemožnost
samoplození bakterií
, aktivní imunizace proti drůbeží choleře
Robert Koch, antrax, živné půdy pro mikroby, objevil původce TBC a cholery (NC 1905)
Ilja Iljič Mečnikov, fagocytóza (NC 1908)
Rudolf Virchow, omnis cellula e cellula (každá buňka z buňky)
Robert Brown a Karl Wilhelm Nägeli,
popis jádra rostlinný buněk
Walter Flemming, popis chromatinu
Theodor Boveri, základní zákon stálosti počtu chromozomů
August Weismann, teorie zárodečné plazmy
Julius Sachs, fyziologie rostlin (fotosyntéza); Obr. 5
Eduard Buchner, zymáza jako látka zprostředkovávající kvašení cukru
Johann Friedrich Miescher, izolace nukleových kyselin
Johann Gregor Mendel, hybridizační pokusy s hrachem, základy klasické genetiky
BIOLOGICKÉ VĚDY VE 20. STOLETÍ
počátkem 20. století již existují všechny klasické biologické disciplíny (morfologie, systematika,
fyziologie, embryologie), postupně se začínají
formovat obory nové/moderní, které jsou typické právě pro 20. století (genetika, ekologie, etologie
, biochemie, buněčná a molekulární biologie)
následuje seznam osobností a počinů opět bez nároku na úplnost, který končí zhruba v
60. letech 20. století
GENETIKA A MOLEKULÁRNÍ BIOLOGIE: Mendelova práce zůstává neznámá až do
přelomu století; William Bateson:
vazba genů, pojmy homozygot a heterozygot; Thomas Hunt Morgan: lineární uspořádání
genů na chromozomu a rekombinace;
Wilhelm Johannsen: gen, genotyp, fenotyp; rozvoj populační genetiky (Ronald Fisher) a
polygenní dědičnosti;Oswald Avery: objev DNA jako
nositelky genetické informace; Watson, Crick a Wilkins: struktura DNA; Crick (1958):
centrální dogma molekulární biologie; Jacob a Monod:
regulace proteosyntézy; Crick: tripletový systém genetického kódu; éra genového inženýrství
(jako první takto získaný inzulín v roce 1982)
BIOCHEMICKÉ A FYZIOLOGICKÉ OBORY: Hans Krebs: cyklus močoviny a trikarboxylových kyselin
(NC 1953); Otto Warburg: cytochromoxidáza
+ koenzymy oxidoreduktáz, lokalizace buněčného dýchání do mitochondrií (NC 1931); Feodor Lynen
: beta-oxidace mastných kyselin (NC 1964)
; Karl Lohmann: izolace ATP ze svalu; Fritz Lipman: izolace koenzymu A (NC 1953);
Richard Willstätter: struktura chlorofylu (NC 1915);
Melvin Calvin: Calvinův cyklus fixace oxidu uhličitého při fotosyntéze (NC 1961); Frederick Banting:
objev a izolace inzulinu; Earl Sutherland: cAMP
a jeho funkce druhého posla v buněčné signalizaci; Jan Jánský: objev krevních skupin;
Alexander Flemming: objev penicilinu (uvedení do
klinické praxe Howard Florey)
|
https://www.biomach.cz/obecna-biologie-4/biologicka-evoluce
https://www.biomach.cz/obecna-biologie-4/prehled-dejin-biologie
|
